Jak jsem se při tréninku najedla:
To vám byl zase jednou den ... Náročné hypnosezení, náročné plánování, náročné cestování a na konci tohoto náročného dne, no jak jinak, že ano?, náročný trénink.
Přijdu domů, převlíkám se, hledám, šmejdím po celém pokoji (máme jen jeden), po všech kapsách, skříňkách, ale můj zlatej garminek prostě nikde k nalezeni není. Nu což? Nu nic. Tak vyběhnu bez něj, vždyť to má být „jen“ 15 km v příjemném tempu (pro někoho, kdo normálně běhá tak do 8 km, docela bonbónek – věřte či nevěřte, za posledních pár dní jsem víc v kuse neuběhla ... :)
Vyrážím na cestu a namířím si to kolem řeky směr Zbraslav. Cestou potkávám ceduli pro cyklisty VRANÉ 8 km: „Výborně,“ pomyslím si, „tak tam a zpátky ke komínu a 15 km jako pohádka“.
Jak si tak běžím, lituji, že jsem si doposud nepořídila žádné brýle na běhání ... Zdá se, že se dnes zadařilo nějakým muškám, a tak pravidelně cca po 2 m probíhám roje mušek a trénuji „běh poslepu“. Přiznávám, moc to nejde. Nechápu, jak někdo může běžet se zavřenýma očima rychleji než já s otevřenýma (hned mi vyvstane vzpomínka na „Světlo pro svět“). Jsou to fakt zázraky, co ty lidi dokážou ....
Běží se mi kupodivu dobře. Víkendová hypno-očista přináší své výsledky, a tak se mi běží opravdu uvolněně a v pohodě, bezstarostně, no prostě jako už dávno ne. A tím dávno myslím opravdu dávno .... Dokonce ani má „stále bolavá“ noha mne momentálně neomezuje ...
Jsem v transu. Šťastná. Uvolněná. Hlavou mi běží mantra: „... s každým krokem jsi uvolněnější a uvolněnější ...“ V ruce mi hraje telefon mou budíčkovou písničku „I know you´re strong, so don´t be wrong!“ se slovy: „...don´t give up, don´t choose submit ...“ končící slovy: „Do it your way!“, kterou si pouštím stále dokola, a při běhu doslova tančím, jako by to byly pouhé 3 kilometry.
Když si vzpomenu na běh pouhé 2 dny zpět a v podstatě na spoustu běhů před těmi dvěma dny, tak nevěřím vlastním pocitům. Už jsem snad zapomněla, jak se při běhu člověk může uvolnit a radovat!
A v tom nejlepším to přijde ... Vracím se zpět, a roje mušek tu stále setrvávají v 2 metrových rozestupech. Kdo mě zná, ví, že při běhu dýchám s otevřenou pusou ... a tak, jak se dalo předpokládat, jsem se řádně najedla :-). Vybavila jsem si foto z internetu „úsměv cyklisty – úsměv plný much“ a pomyslela na své dýchací cesty ...
Nebudu vás napínat, prokašlala jsem se úspěšně až do cíle a běhám dál ... Tak dobrou chuť :-) a ať jste s každým krokem uvolněnější a uvolněnější a spokojenější a spokojenější ...
Vložit komentář
jojo, měl bys to zkusit, dobře se na ně „lítá“ :-)
Vyměnilas sacharidové Corny za proteinové mušky ??? :-o
