Jak se mi (ne)podařil Olomoucký půlmaraton
Po náročném pětitýdenním tréninkovém snažení jsme se s celou rodinou vypravili v sobotu do Olomouce. Počasí bylo výstavní a doprovodný program této běžecké akce sliboval zábavu i pro ty nejmenší. Výjimečně se nám podařilo vyrazit včas, takže bylo dost prostoru vyzvednout startovní číslo, pozdravit se s přáteli a zaregistrovat zbytek rodiny na rodinný 2,5 km běh centrem města. Do jeho startu zbývala ještě asi hodina, takže jsme si nenechali uniknout koncert bubeníků a různé atrakce přímo na Horním náměstí.
Těsně před 17.00 byl nejvyšší čas nachystat se k prvnímu startu.
Silná čtyřka se brzy po startu rozdělila a Saša s Maxem pokořili 2,5 km vzdálenost za 19 minut, doběhli si pro zasloužené medaile. Lauruška si trať nepatrně zkrátila, nechala se poponášet, ale diskvalifikace se v tomto případě naštěstí nekonala a nakonec i ona se pyšnila svou medailí.
Ještě jedna povedená rodinná fotografie, pěkná, předstartovní. Já jsem ale ještě bez medaile :).
Do startovního výstřelu půlmaratonu již mnoho času nezbývalo, proto rychle převléct, nachystat, trošku rozklusat, najít tu správnou družici, povykládat s kamarády, v jaké jsou kondici a jaké mají v závodu cíle... nálada je výborná na všech stranách. Těsně před startem jsem se stihla ještě pozdravit s Jančou Dorazilovou, mojí klubovou kolegyní, ambice má samozřejmě vyšší než já. Říkám si, že by se nám to mohlo podařit. Vím, že jsem tentokrát udělala pro to maximum. Uvidíme.
Nemohu tentokrát říct, že bych se po startu pomalu rozbíhala, jak je obvykle mým zvykem. Nepovažuji se již za začátečníka, přesto jsem udělala největší začátečnickou chybu – nechala jsem se unést a tempo 4:19 na prvním kilometru nebylo nejlepším začátkem, zkoušela jsem postupně zpomalovat, ale i tak jsem na mě rychlé tempo držela dost dlouho – až do 10. km cca 4:35/km. To se mi hodně nevyplatilo. Mezi 8.-9. km mě vesele povzbuzují Veselí. Na náměstí na mě mává Vanda – Vandi moc dík. Asi na 11. km jsem lehce předběhla vodiče na 1:40, ten mi to však vzápětí vrátil ve stoupání hned za nádražím na most, pokoušela jsem se ho držet, ale mezi 12.-13. km mě začaly opouštět síly. Kolem 14. km mě předbíhá Pavel Mojžíšek, z toto mám ale nefalšovanou radost, Pavel ví proč. Překonávám krizi na 16. km, Veselí pořád povzbuzují, ale nestačí to. Peťo, příště musíš běžet se mnou. Asi na 19. km definitivně vzdávám boj o lepší čas.
Tady mě napadají zvláštní myšlenky typu, proč tohle dělám, a že je to naposledy ... Není. Samozřejmě, že není. Riegrova ulice mě o tom přesvědčila. I když jsem nebyla schopná zafinišovat v cíli, vím, že příští rok sem přijedu zas. Z mého pohledu to byla velmi povedená akce, i když jsem se do cíle dostavila s mírným zpožděním v čase 1:42:16, oproti plánovanému 1:37:00. Další důvody kromě výše uvedeného nehledám. Dávám si jeden velký úkol: běhat míň pro čas a více pro radost!!!
Dva dny po závodě, zatím odpočívám, vcelku nic mě nebolelo ani nebolí, cítím se dobře. Co budu dělat dál po běžecké stránce, nevím, asi přesednu na chvilku na kolo. Nějaké volno, a pak se uvidí.
Vložit komentář
